Dopravní psychologie

PhDr. Michal Walter

Pražský fotbalový speciál (listopad 2016) - Rozhovor s Michalem Walterem

JAKÝ BY MĚL BÝT VZTAH MEZI HRÁČI, TRENÉRY A ROZHODČÍMI? PROČ Z FOTBALU NELZE VYMAZAT NEGATIVNÍ EMOCE? NEJEN O TOM MLUVÍ MICHAL WALTER, PSYCHOLOG A FOTBALOVÝ DELEGÁT

V práci jako psycholog testuje řidiče, kteří se provinili za volantem auta. A o víkendu pak MICHAL WALTER pravidelně vyráží na fotbalové zápasy: předseda České asociace psychologů práce a organizace je zároveň delegátem Pražského fotbalového svazu, který dbá na to, aby zápasy v hlavním městě probíhaly fair play. „Nejsou tady žádné tlaky,“ říká Walter, sám bývalý rozhodčí.

 

Dá se práce psychologa propo­jit s fotbalem?
Fotbal je hra plná emocí, není tak složité jej propojit s prací psychologa. Navíc je to navýsost týmový sport, což je jedno ze zajímavých psychologických témat. To v praxi znamená, že své psycholo­gické znalosti a dovednosti používám i o víkendech během fotbalových utkání.

Jaká další psychologická té­mata ve fotbale nacházíte?
Zvládání stresu, týmová spolupráce, řešení konfliktů. To jsou témata, která se objevují skoro pokaždé. Velkou roli hraje osobnost rozhodčího, ale i hráči mají určité vlastnosti a ve stresové si­tuaci se projeví podstata jejich osob­nosti. Když je někdo v pohodě a v klidu, tak se stylizuje, dělá ze sebe něco, co není nebo co potřebuje být. Až zátě­žové situace ukážou přikryté vlast­nosti - pod tlakem vybouchnou.

Je tlak fotbalových zápasů na úrovni krajského přeboru dosta­čující, aby se tak stalo?
Část populace jsou impulzivní lidé, kteří špatně snášejí stres, mají tendenci re­agovat agresivně. Pokud se jim něco nelíbí, neovládnou se, začnou verbálně útočit, nadávat, urážet, zesměšňovat. Hledají způsob, jak to ze sebe dostat. K tomu jim stačí fotbalový zápas. Jaké je podle vás obecně pro­cento takto impulzivních hráčů ve fotbale? Jeden či dva takoví hráči se v týmu většinou vždycky najdou. Jsou citli­vější na křivdu a špatně se ovládají. Není to, že by jich byla půlka. To by se pak nedohrál žádný zápas.

Dokážete se dívat na fotbal očima delegáta, nebo převažují oči psychologa?
Nějaký psychologický podtext tam pořád vidím, ale primárně se na fotbal dívám očima delegáta. Mám rád fot­bal, krásné góly, jako bývalý obránce ocením i čisté skluzy. Primárně však musím sledovat trojici rozhodčích.

Pro ty jste už přednášel...
Ano, přednášel jsem pro rozhodčí Praž­ského fotbalového svazu, Prahy-východ a také v rámci přípravy mladých ta­lentovaných rozhodčích. Téma bylo aktuální: Prevence a řešení konfliktů. Prezentace se setkala s poměrně po­zitivním ohlasem. Na jaro 2017 připra­vuji pokračování a doufám, že má na­bídka bude funkcionáři akceptována.

Co přednáška řešení konfliktů obnáší?
Celé řadě věcí se dá předejít, když je rozhodčí důsledný, když dobře komu­nikuje. Důležité je, jak se chovají la­vičky, jak se chovají trenéři. Z laviček jde někdy napětí a nervozita, hráči se nechají strhnout: když může řvát tre­nér, tak my taky, pomyslí si ostatní. Pak je to kolotoč, který už nedokáže rozhodčí zkorigovat. Takže by měla prevence mířit hlavně na trenéry? Taky, ale hlavně na rozhodčí. Trenéři reagují na chyby, já je někdy i chápu: týden se s týmem připravují na zápas a rozhodčí jim ho zkazí. I to se stane. Jde však o to najít hranici a nějak se ovládnout. Rozhodčí chybu málokdy vezme zpátky nebo ji vzít ani zpátky nemůže. Proto říkám rozhodčím, ať pískají jen ty penalty, o kterých jsou přesvědčení. A ať mezi sebou hodně komunikují.

Jak tedy konfliktům tohoto typu předcházet?
Nejlepší prevence je rozhodovat správně. Důležitá je taky autorita roz­hodčího: když je dostatečná, drobnější věci hráči i lavičky vezmou. Málokdy jsou mančafty tak vyspělé, že by ni­kdo nekřičel.

Když se situace vyhrotí a hráči v hloučku obklopí rozhodčího, co má v tu chvíli dělat?
Jsou postupy, jak v tlačenicích rea­govat. Důležité je dostat se z chumlu ven, rukama si držet hráče aspoň na vzdálenost paže. Udělat si pro­stor a nenechat si do něj vstoupit. Já pískal patnáct let a bavil jsem se vždy jen s kapitánem. A zásadně jsem hráčům vykal. Dnes si rozhodčí s ně­kterými hráči tykají, což je nešvar. Snáz se pošlou někam, nadávají si. Je známé pravidlo, že vy vole nikdo neřekne, kdežto ty vole létá všude. Rozhodčí by měl od sebe odehnat všechny hráče, mluvit jen s kapitány. To jsou většinou určité autority, s ni­miž se mluvit dá. Určitě v této situaci potřebuje i podporu asistentů.

Jaká je v takové situaci rada pro naštvané hráče? Napadá mě: neútočte, protože vám to roz­hodčí může lehce vrátit. Je to jen člověk a má taky nějaké emoce.
Nemělo by to tak být, ale když na vás někdo bude řvát, asi na to budete rea­govat. Podle mě to není od hráčů moc chytré, protože rozhodčí jim to opravdu může nějak podvědomě vrátit. Některé věci jsou v pravidlech taxativně dané, některé podle názoru rozhodčího. A to je ono. Když je na vás nabroušený rozhodčí, tak asi pochopíte, že může sporné věci rozhodnout pro mužstvo, které se chová slušně. Chytří hráči se snaží s rozhodčím spolupracovat, ko­munikovat. Vycházet po dobrém je lepší než bojovat. Boj neskončí pro hráče dobře, rozhodčí má nástroje, aby to řešil. Vezměte si třeba klasickou si­tuaci, kdy rozhodčí zamává autové vha­zování na půlce, správně, ale hráč má jiný názor a řve na něj: To si děláš pr... jak takový hráč přemýšlí?

Je nějaký moment, kdy by se i slušní hráči měli ozvat, aby to nepřešlo do toho, že si nechají lí­bit všechno?
Stále platí, že aby to na hřišti mělo nějakou kulturu, měli by při každém problému hráči delegovat kapitána. Ostatní tam nejsou od toho, aby mlu­vili s rozhodčím, i když mají pocit, že mu to musejí říct.

Kolik procent výsledku tvoří právě týmová psychika?
Řekl bych až třicet procent. Jak se za­čnou hádat s rozhodčím, je po nich. Ztrácejí koncentraci, mají v hlavě jen jeho, nemyslí na hru, ale na to, co píská.

Je pro delegáta zásadní vý­hodou být vystudovaným psy­chologem, protože při fotbale pracujete s lidmi, kteří jsou ve stresu, a vy to snáz chápete?
Nevím, jestli je to zásadní výhoda, ale vidím výhodu v tom, že mám bohaté zkušenosti v oblasti prevence a zvlá­dání stresu, především z oblasti letec­tví, kde jsem pracoval, které dokážu využít i ve fotbale.

Můžete to rozvést?
Mám rád slovo prevence. Celé řadě věcí se dá předejít dobrou přípravou, v případě rozhodčích dohodou, co kdo bude mávat, pískat... Hlavní má logicky největší slovo. Ale musí si před výko­pem s asistenty jasně stanovit, jak to bude fungovat. Třeba: do vápna mi ne­sahej, to nech na mně. Ale i naopak, může po asistentech chtít, aby byli aktivní. A když nebudou, tak si to vy­žádat v průběhu utkání. Už jsem viděl spoustu penalt odmávaných z lajny.

Funguje to u rozhodčích stejně jako u většiny hráčů, že když za­čnou kazit, jde dolů sebevědomí, takže celý výkon?
Když začne rozhodčí kazit, je citli­vější na tlak, začne třeba kompen­zovat, pak se mu to rozsype. Ideální je na chybu hned zapomenout, ale to úplně nejde, protože mu ji ti hráči při­pomínají. To je pak začarovaný kruh. Proto je důležité dobře spolupraco­vat v celé trojici, věcem předcházet správnou komunikací.

A co když se rozhodčí lidsky ne­musejí? To je pak docela těžké, ne?
Pokud spolu špatně vycházejí, může samozřejmě vzniknout problém. Já ale myslím, že mezi pražskými rozhodčími jsou dobré vztahy, že se vzájemně ne- podrážejí. Nezažil jsem případ, že by někdo úmyslně škodil druhému, ale hy­poteticky se to stát pochopitelně může.

Je fotbalové prostředí dobrým „studijním materiálem" pro vaši práci psychologa?
Fotbal mi někdy přináší radost, ně­kdy jenom zkušenost. Ve fotbalovém prostředí se setkávám se zajímavými lidmi, takže studijního materiálu - jak říkáte - mám pořád dost.

Odhadnete už podle předzápasového kontaktu s rozhodčími, jak budou utkání řídit?
Nejsem prognostik, většinu rozhod­čích znám z opakovaného kontaktu, znám jejich styl, silné i slabší stránky, ale nelze přesně odhadnout, jak se jim utkání podaří či nepodaří, nezá­leží to totiž jen na nich, ale i na celé řadě dalších okolností. Před zápasem je důležité mít pohodu, popovídat si, rozcvičit se, udělat si své rituály, které pomáhají stabilizovat, jsou uklidňující pro každého. Po nich se nahodíte na kolej a jedete víceméně svou rutinu.

Podléhají i rozhodčí svým nála­dám? Převedeno na řidiče - jsou někdy rozhodčí směrem k hráčům po určitém spouštěcím momentu agresivnější?
I rozhodčí mají své nálady. Před, bě­hem i po utkání by měli mít dobrou náladu a pozitivní myšlení, které jim umožňuje podat kvalitní výkon. Roz­hodčí by měl být psychicky odolný a neměl by se nechat hráči, trenéry či funkcionáři strhnout do agresiv­ního chování. Je však pravdou, že hráči svým chováním působí na chování rozhodčího v tom směru, že rozhodčí musí přijímat odpovídající opatření, aby udržel klid na hřišti.

Snažíte se před zápasy pro­mlouvat i s kapitány?
Pokud jde o kapitány, k tomu není ofi­ciálně příliš příležitostí, jedná se spíše o neformální kontakty. Hráči se před zápasem intenzivně připravují a ne­jsou naladěni na nějaké pohovory.

Všímáte si při zápasech problé­mových hráčů a upozorňujete roz­hodčí, aby si na toho a toho dávali pozor? Vy je asi poznáte lehce.
Jak už jsme zmínili, v každém mužstvu jsou minimálně dva problémoví hráči, pokud je jich víc, pak je to pro roz­hodčího velká výzva. Opravdu velmi záleží na trenérovi, jak své hráče vede. Pokud se chová impulzivně, emotivně a agresivně na lavičce, tak negativně ovlivňuje i hráče. Důležitou úlohou rozhodčích je proto udržet klid na lavičce.

Znají rozhodčí dobře problé­mové hráče?
Ano, v Praze jsou provaření, jsou noto­ricky známí. Podle toho se s nimi za­chází. Kvalitní rozhodčí reagují a dě­lají opatření, někdy i nepopulární, a tím si vytvářejí podmínky k dalšímu zvládnutí utkání. Ti ostatní to přehlí­žejí, protože nemají odvahu řešit pro­blémy v zárodku, a tím si zadělávají na ještě větší průšvih.

Jste dopravním psychologem - dá se chování lidí za volantem připodobnit k chování fotbalistů během zápasu? Že se v kopač­kách někteří mění, tak jako se někdo mění v autě?
Naštěstí se mění jen někteří. Nedá se to úplně zjednodušit, ale většina hráčů se chová víceméně stejně jako v civilu. Pokud jsou problema­tičtí mimo hřiště, tak se na hřišti chovají podobně, především v emo­tivně vypjatých situacích, kdy se jim herně nedaří a cítí křivdu ze strany rozhodčího. Rozumní hráči, a těch je většina, pochopí, že rozhodčí je jen člověk a může udělat chybu. Někteří hráči jsou však k rozhodčím naprosto nekompromisní a vyžadují jejich bez­chybný výkon, což zdůvodňují tím, že rozhodčí jsou za výkon funkce odmě­ňováni. Kdyby to nebylo tak vážné, tak by to působilo směšně: hráč se .kope za uši“, na hřišti dělá chybu za chybou a křičí na rozhodčího, ať to píská po­řádně, tedy podle jeho představ.

V jednom z rozhovorů jste po­užil heslo: Jak žiješ, tak řídíš. Dá se to pro fotbal obrátit: Jak se chováš na hřišti, tak žiješ?
Je to jen heslo, které obsahuje nad­sázku, v mnoha případech to platí, ale museli bychom se bavit o každém jed­notlivém případu. Nemám rád zobec­ňování, každý hráč i trenér je jiný, ale určité společné rysy by se daly najít.

Má řízení auta a hraní fotbalu nějaké společné prvky?
Jsou to značně odlišné věci, ale něco je přece jen spojuje: je tam psychický tlak, nutnost rozhodování, sbírání a vyhodnocování informací. Společné je to, že se obě činnosti řídí podle ně­jakých pravidel. A to je zádrhel. Buď je lidi neznají, což je smutná realita obou činností, nebo je umějí, ale ne­chtějí je dodržovat. Myslí si, že můžou všechno dělat podle svého. Pak už je to otázka policisty nebo rozhodčího, aby takového jednotlivce dokázal zko­rigovat do únosných mezí nebo ho vy­řadil z provozu či ze hry. Těch lidí je, bohužel, docela hodně.

Takže Češi nejsou podle vás dis­ciplinovaní v dodržování pravidel?
Připadá mi, že se to v devadesátých letech rozvolnilo. Nechci paušalizo­vat, dost lidí ví, jak se chovat, i se tak chovají, ač někdy ulétnou. Zbytek z principu nedodržuje vůbec nic. To jsou ti opakovaně vylučovaní hráči. Pro fotbal i silnici platí, že to větši­nou není moc předvídavý člověk. Když je to spojené s impulzivitou, vychází z toho nebezpečná kombinace. Když je někdo s nižší inteligencí kliďas, vět­šinou ho nic nevyprovokuje. Ale když jsou tihle lidé impulzivní, nedokážou predikovat, co se stane, nedomýšlejí následky svých činů. „Cvakne" jim v hlavě, něco udělají, až pak začnou přemýšlet. A to už je pozdě. Méně in­teligentní lidé dělají nesmyslné věci, chytří také, ale ne tak často. Umějí zvážit následky. Ten méně Inteli­gentní následky svého chování nedo­mýšlí. Celé je to víceméně o schop­nosti sebekontroly.

Ve společnosti je podle odborné literatury až 15 procent psycho­patů, podle vašeho odhadu 4-5 procent problémových lidí, kteří by vůbec neměli řídit. Pokud byste takový odhad dělal pro fotbal, jaké by bylo procento lidí, kterým byste nedoporučil hrát fotbal?
Fotbal je především zábavou pro mnoho lidí, nelze nikomu doporučo­vat či nedoporučovat, aby hrál fotbal. Ale jestliže je hráč napomínaný v ka­ždém zápase a několikrát za sezónu je vyloučený, pak je to signál, že má problémy se sebeovládáním a akcep­továním pravidel.

Řidičům radíte: nezávodit, ne­bojovat. Platí to i pro vztah fot­balistů s rozhodčími a opačně?
Někteří trenéři i hráči se snaží na rozhodčího vyvinout psychický tlak, aby pískal více podle jejich představ či v jejich prospěch, ale jejich snaha má většinou opačný účinek. To je sa­mozřejmě krátkozraké a svým způso­bem kontraproduktivní. Zkušení tre­néři a hráči s rozhodčím komunikují korektně a snaží se udržet emoce pod kontrolou, i když se jim něco nelíbí. Silné negativní emoce se neslučují s rozumem, a tak se někteří lidé při fotbale chovají velmi nepromyšleně, což je svým způsobem pochopitelné, nikoliv však omluvitelné. Rozhodně existují konfliktní typy hráčů, kteří se snaží s rozhodčími bojovat a někdy je i zastrašit. Osobně mi to připadá velmi nerozumné, ale je to jejich volba a jejich zodpovědnost.

Tahle válka s rozhodčími se stejně nedá vyhrát, ne?
Ano, je to nesmyslné. Je důležité vní­mat i kontext atmosféry v daném klubu. Některé se cítí pořád ukřivděné. Ač to zní divně, tak každý mančaft by měl něco vydržet. Útoky na rozhodčí škodí. Nikdo na sebe nenechá jen tak řvát a nadávat, to po rozhodčích ne­můžeme chtít. Pravidla fotbalu jsou v tomto směru jednoznačná.

Říká se, že agresivita ve spo­lečnosti stoupá. Odráží se to i ve fotbale?
Asi ano, stoupá stres, roste frustrace, hodně lidí je s něčím nespokojených. A vidíte to I na divácích. To se asi nezmění, patří to k fotbalu, nejsem idealista, nedá se to dostat pryč. Je potřeba se k tomu ale postavit, nene­chat to přerůst do úletů, jako se stal v zápase Braník - Zličín (zápas byl předčasně ukončený, protože fanou­šek Zličína napadl rozhodčího). To byl ukázkový případ, jak by to nemělo být. Jak jsme se bavili o letectví, tak tam funguje princip ementálského sýra: vždycky je to řada chyb, ne jedna je­diná. Někdo někde něco přehlédne, neudělá, proletí to dírou dál a několik takových průletů vyprodukuje fatální problém. Ve fotbale je to podobné.

Procházejí rozhodčí testy na psychickou způsobilost k řízení utkání? A pokud ne, měli by?
Pokud vím, tak ne, a je to velká škoda. Byla by to velká příležitost pro se­bereflexi i k dalšímu růstu rozhod­čích. Pokud znám své výkonové li­mity a osobnostní vlastnosti, mohu na sobě pracovat a rozvíjet své před­poklady. Moderní psychodiagnostika dokáže vytvořit psychologický profil, který se může stát odrazovým můstkem k další práci na rozvoji doved­ností. Vidím v tomto směru velký prostor, podle mého názoru je psy­chická příprava rozhodčích zatím v plenkách. Je to především kvalita psychiky, která rozhoduje o úspěchu či neúspěchu. V současnosti je kla­den důraz na fyzickou kondici, znalost pravidel a techniku rozhodování, což podle mého názoru nestačí.

Máte větší pochopení pro excesy na hřišti, různé výstřelky, protože si je dokážete odborně vysvětlit?
Pro excesy na hřišti nemám pocho­pení ve smyslu tolerance, odborně psychologicky je lze vysvětlit a po­chopit, proč se hráči či trenéři cho­vají určitým způsobem. Příčin může být celá řada, to je na velkou psycho­logickou studii. Značnou a významnou roli hrají frustrace a stres, které se někdy obtížně zvládají. Naštěstí se jedná o jednotlivé případy, přesto je jim potřeba věnovat pozornost a vy­vozovat z nich závěry. A to nejen dis­ciplinární. Vhodnou reakcí je podle mého názoru už zmíněná mentální příprava rozhodčích.

Snažíte se svým způsobem na­pravovat řidiče, kteří měli pro­blémy se zákonem. Když to opět převedeme na fotbal: je v něm ná­prava hříšníků dostatečná?
Jsou tresty adekvátní a dost vysoké? Především testuji jejich psychickou způsobilost k řízení motorových vozi­del. Dospělé lidi nelze zásadním způ­sobem převychovat, tresty mají ome­zený účinek. Změna chování musí vycházet z vnitřního přesvědčení. Lepší efekt má dlouhodobější půso­bení a prevence spočívající ve vzdělá­vání. Proto se také chci v budoucnosti více věnovat tzv. rehabilitaci neukáz­něných řidičů. Disciplinární komise PFS se striktně řídí disciplinárním řá­dem, z toho nemůže vyskočit. V pří­padech recidivy bych šel na nejvyšší sazby. Represe je špatně vždycky, ukazuje, že se něčemu nedokázalo zabránit prevencí, ale bez ní to nejde, protože lidi budou porušovat pravidla vždycky. A to, i když vědí, že by mohli dostat peněžní trest, který je v disci­plinárním řádu rovněž. Když je člověk v afektu, nepřemýšlí o tom, že by mu za to mohla hrozit pokuta třeba de­set tisíc korun. V silných emocích za­čne mozek vypínat. Na druhou stranu kdyby všichni ve fotbale dělali to, co mají, a dodržovali pravidla, možná by to byla hrozná nuda. Negativní emoce nelze z fotbalu vymazat, vždycky byly, jsou a budou jeho součástí. Je třeba s tím počítat a zařídit se podle toho.

Někteří hráči mají sníženou schopnost sebereflexe, co roz­hodčí?
Bohužel se ukazuje, že ne všichni mají schopnost sebereflexe. Naštěstí jsou to spíše výjimky. Ale vidím posun kupředu, objevují se talentovaní mladí rozhodčí, je tady řada zkušených, celkově je však rozhodčích nedostatek, což má za ná­sledek jejich značné zatížení. Rozhodčí v přeboru mají kvalitu. Nevidím tam žádné tlaky, pískají, co vidí.

Ale je jich málo, že? Pomohly by podle vás větší odměny?
Teď má hlavní rozhodčí v přeboru i s cestovným tisíc korun za zápas. Rozhodně by zvýšení paušálu přitáhlo lidi, otázka je jaké. Jestli je motivace penězi dobrá... Nejlepší motivace je ta vnitřní. Ale je jasné, že zadarmo to nikdo dělat nebude. Pískat je náročné, jsou to těžce vydělané peníze, ta od­měna je zasloužená. Když se o tom bavíme, tak bych byl klidně pro, aby se odměny rozhodčím zvedly. A každému hráči bych poradil, ať si někdy zkusí vzít píšťalku v přáteláku. Pak uvidí.

Jeden bod, jímž se zabýváte v psychologii, je vedení a řízení lidí. Uměl byste v krátkosti pora­dit trenérům, co je základ dobře fungující kabiny?
Z mého pohledu dobrá parta, spo­lečné zážitky, jasně nastavená pravi­dla a tzv. „laskavá náročnost". Kdo se chce dostat nahoru a třeba i hodně vysoko, musí tvrdě pracovat. Každá úspěšná činnost vyžaduje určité úsilí a značnou trpělivost. Trenérům roz­hodně patří poděkování za to, co dě­lají, především u mládeže.

Posted by Admin Tuesday, December 27, 2016 11:17:00 AM

Comments

Tuesday, April 11, 2017 12:36:41 PM
PeterRoger
View User Profile for PeterRoger

re: Fotbal v zajetí emocí

It turns out to be an exceptionally educational post. I was given an astonishing written work capacity out of your blog. Your ability to express your psyche and thoughts additional truly could be extremely stupendous. Refer uk assignment to get a quality paper.

Monday, September 11, 2017 7:35:51 AM
David Cyryl
View User Profile for David Cyryl

re: Fotbal v zajetí emocí

The initial phase in the thesis is to pick a general point to investigate. The decision of subject will direct the subsequent stage which is to pick your paper executive. Dissertation Proposal Writing Service

 

 

Statistics

  • Entries (8)
  • Comments (18)