Psychotesty řidičů v Praze a MB

Jeden z předních českých dopravních psychologů Michal Walter radí, jak nebezpečné kumulaci stresu za volantem předcházet a co dělat, když narazíte na zvlášť agresivní řidiče.

Poslední školní den vyrážejí tisíce Čechů na dovolenou autem. Mnoho z nich má před sebou stovky kilometrů a dlouhé hodiny, které stráví na silnicích. Co taková cesta udělá s psychikou řidičů?
Znamená to určitou psychickou zátěž, když řidič cítí odpovědnost za posádku a také si uvědomuje, že by měl dorazit na místo včas a pokud možno bez nehody. Přináší to velký stres, zvlášť když podmínky na silnicích nejsou vždy ideální: kolony, vedro, protivný partner či partnerka, hlučné děti na zadních sedačkách...

Zvyšuje se i stres řidičů, kteří během roku jezdí poměrně ukázněně?
Jistě, vůči kumulovanému stresu nejsme nikdo imunní. Sám jsem opakovaně zažil takto psychicky náročnou situaci za volantem – a ne vždy jsem reagoval zcela ideálně. Stačí špatně naplánovat cestu, dostanete se do kolony, kde stojíte několik hodin, a posunete se jen o pár kilometrů... Tlak na řidiče je v takové chvíli obrovský.

Co k němu ještě přispívá?
Při dlouhé cestě, a zvlášť tehdy, když se dostanete do kolony, kde strávíte několik hodin, klesá vaše pozornost. K tomu si přidejte ne právě ideálně fungující klimatizaci, nebo dokonce vůz zcela bez klimatizace, kdy je posádka vystavena extrémním tepelným podmínkám. A co hůř, dochází jim tekutiny a nikde není benzinová pumpa, kde by si mohli odpočinout a doplnit zásoby. Partner nebo partnerka je nervózní a říká, že jste měli jet jinudy, a tohle by se vám nestalo. Vzadu se perou děti, které pořád křičí a nedají se uklidnit. To vše na řidiče působí a výsledek může být velmi dramatický.

Jak se ten tlak projevuje za volantem?
Kumulovaný stres se může projevit agresivitou řidičů, kteří cítí velkou frustraci. A když se konečně dostanou z kolony, většina z nich začne prudce zrychlovat a snaží se dohánět ten ztracený čas. Pak může dojít k nehodě. Cestování autem na dovolenou je velmi náročné a je důležité takovou cestu nepodcenit a předem se na ni připravit.

Co by taková příprava měla obnášet?
Základem je, aby auto bylo technicky v pořádku. Pak je tu kontrola dokladů a příprava cesty s ohledem na očekávaný provoz. Hodně lidí odjíždí na dovolenou během pátku nebo soboty a neuvědomují si, že to udělá drtivá většina řidičů, se kterými se potkají v kolonách. Proto je lepší vyjet v době, kdy je na silnicích méně aut, případné nenadálé situace jako zúžení nebo dopravní nehoda pár kilometrů před vámi pak probíhají klidněji.

V čem jsou užitečné doporučované přestávky na cestě?
Profesionálním řidičům určuje přestávky zákon, který musí dodržovat. U nich existuje záznam o jízdě a ten kontroluje policie. Případné nedodržení přestávek se trestá. Důvod k tomu, aby jakýkoliv řidič dodržoval pravidelné přestávky, je jednoduchý. Přestávky znamenají odpočinek od řízení a také prevenci situací, kdy řidič vlivem únavy havaruje. Proto by přestávky měly být pravidelné, maximálně po čtyřech hodinách jízdy. Zastavit na půl hodiny, protáhnout se, něco menšího sníst, odskočit si na toaletu a také se opláchnout. To vše se řidiči vyplatí, zvlášť když se jedná o dlouhou cestu.

Má smysl si na chvilku zdřímnout?
Není to úplně špatné. Sice je to takový mikrospánek, ale auto je zaparkované, tedy bezpečné. V autě se sice špatně spí, pokud nemáte vyloženě spací prostor, ale každých deset, patnáct nebo dvacet minut spánku řidiči může pomoci. Sám jsem při nedávné cestě do Itálie nad ránem zastavil na benzince a zkusil se aspoň trochu prospat, i když ve špatné poloze. I krátký spánek pomůže a zlepší řidičovu pozornost. Jsou ovšem lidé, kteří si umí cestu naplánovat ještě lépe.

A to znamená?
Počítají s noclehem už při cestě, což je podle mě ideální. Domluvit si někde ubytování, odřídit část cesty během dne a pak si odpočinout. Ráno se v klidu najedí a dojedou zbytek cesty bez větších potíží a hlavně bez vyčerpávající únavy. Bohužel lidí, kteří si svou cestu takto zodpovědně naplánují, je velmi málo.

Jak je to s návraty z dovolené? Platí, že odpočatí řidiči jezdí lépe?
Ne tak docela. Sice si odpočinete na dovolené, ale také jste plni zážitků a někteří už možná přemýšlejí nad tím, co za povinnosti je čeká doma a v práci. Situace na silnici je v podstatě stejná, opět zácpy, kolony, uzavírky a další omezení. Může se stát, že se člověk těší domů, a zároveň podlehne pocitu, že cestu přece dobře zná, a tak se nemůže nic stát. I proto se může méně soustředit a nevědomky ohrozit své spolucestující.

Dá se podle toho, jak člověk řídí, odhadnout jeho povaha?
Je to už takové klišé, ale do značné míry platí, že jak člověk žije, tak řídí. Ve stylu řízení se opravdu projevuje způsob života, byť ne zcela bezprostředně, ale zprostředkovaně. Je pravda, že lidé, kteří jsou běžně ve svém životě agresivní a arogantní, se podobně chovají i na silnici.

Existuje něco jako typologie řidičů?
Do určité míry ano, ovšem nejedná se o typologie, které by byly opřené o velké studie a dostatečná data. Spíš se jedná o určitou dohledovou zkušenost některých kolegů. Já s tímto ale úplně nesouhlasím. Každý řidič je jiný a nacpat všechny do několika málo škatulek je velmi zjednodušující.

Nedávno přišel pražský magistrát s videoklipem, v němž je ukázaný řidič SUV jako někdo, kdo je nepříjemný a bezohledný vůči ostatním. Platí to podle vás?
Je to nesmysl. Sám mám SUV a nemám pocit, že by o mé osobnosti nějak vypovídalo. (směje se) Tyto vozy mají nesporné výhody. Jsou bezpečné, pohodlné, dobře se do nich nastupuje. Jsou o něco větší, ale pokud vím, obvod, délka a šířka těchto vozů je stejná jako o aut typu Škoda Octavia. Toto auto je jen o něco málo vyšší. Tato kampaň je podle mého názoru zcela nesmyslná, protože parkovací místo zabere SUV téměř stejně jako jiné běžné vozy. SUV jsou trendem, lidé je kupují – a mají pro to své racionální důvody. Tvrdit, že takové vozy mají jen bezohlední jedinci, kteří si něco dokazují, je hrubé zjednodušení, u kterého chybí jakákoliv data, o něž by bylo možné se opřít.

Může se životní styl člověka projevit i v tom, jak parkuje?
Opět nemáme studie, které by potvrzovaly to, že určité typy řidičů parkují právě tímto způsobem. Ale je možné, že když je někdo lajdák v životě, podobně přistupuje i k parkování. Prostě auto někam píchne, klidně nakřivo, nesrovná ho a odejde.

Kdo je vlastně za volantem nebezpečný?
To může být svým způsobem každý. U někoho ale dojde k nebezpečné situaci, když je vystresovaný, nastane něco neočekávaného a on „ulítne“. Stane se mu to jen zcela výjimečně a dál už řídí v pořádku. Pak tu jsou skuteční psychopati za volantem, kteří se chovají nebezpečně stále.

Jak je v provozu poznat?
Chovají se jako cílení takzvaní „trestači“. Chtějí, aby ostatní jezdili tak, jak si oni přejí, tedy aby sami od sebe uhýbali z cesty a nepřekáželi jim. Pokud se druzí nechovají tak, jak si přejí, začnou je trestat. Vybržďují ostatní a vytlačují je ze silnice. Jejich narušená osobnost se projevuje právě v řízení. Jsou nebezpeční, protože jsou přesvědčeni o tom, že právě oni rozhodují o tom, jak se mají ostatní chovat.

Jak se zachovat ve chvíli, když se takový řidič objeví?
Základ je nejít do konfliktu. Uhnout, nezávodit s ním. Raději zajet někam stranou. Nevšímat si ho, pustit ho, nenechat se vyprovokovat a zavolat policii. Je dobré mít v autě kameru. Jako důkaz je to sice diskutabilní, ale mám nějaký záznam, se kterým se dá nějak pracovat. Může jej použít i policie.

Hraje u těchto řidičů roli to, jaké řídí auto?
Je to v podstatě jedno. Auto je zbraň, která váží stovky kilogramů a může druhým vážně ublížit – ať se jedná o ojetou škodovku, nebo nejmodernější SUV. Jen se v silném autě bude cítit o něco bezpečněji a následky střetu s ním budou pro ty s menším a méně bezpečným autem horší. Ale řidič psychopat je nebezpečný bez ohledu na to, jaké auto řídí.

Ve své praxi se věnujete vybodovaným řidičům, kteří před tím, než požádají znovu o řidičský průkaz, musí projít psychologickými testy. Jak často se vám stává, že zjistíte, že by se řidič na silnici vrátit neměl?
Jsou to krajní případy, ke kterým ale čas od času dochází. U některých se jedná o výkonové záležitosti, jako je roztříštěná pozornost, neschopnost podat výkon v určitém limitovaném čase nebo snížená inteligence. A pak tu jsou rizikové osobnostní rysy jako nepřizpůsobivost, agresivita, arogance, nerespektování pravidel. Pokud má člověk nějaké psychopatické agresivní rysy, nemá podle mě na silnici co dělat. Naštěstí většina vybodovaných řidičů je napravitelná. Uvědomí si, že udělali chybu. Také tu jsou recidivisté, kteří chybují opakovaně a jen psychologické vyšetření u nich není řešení. Je tu vymyšlený systém rehabilitací pro tyto řidiče, ale bohužel zde zatím chybí podpora ministerstva dopravy.

Jak by taková rehabilitace vybodovaných řidičů měla probíhat?
Museli by docházet do skupin a tam pracovat společně s ostatními, tedy přemýšlet o sobě, komunikovat spolu. Pracovalo by se se skupinovou dynamikou. Dostalo by se jim odpovídající edukace a také poradenství. Část těch nejproblematičtějších by to zřejmě nezvládla, vyřadili by se sami. Všichni by dostali možnost přemýšlet o tom, co se stalo, jak se chovají a jak se napravit.

Platí, že některé věkové kategorie řidičů jsou pro ostatní nebezpečnější?
Nechtěl bych to zobecňovat, ale statistiky nehodovosti ukazují výrazně na začínající a obecně mladé řidiče. U nich se potkává několik vlivů. Často jsou ještě osobnostně nezralí, tedy jsou nezodpovědní a nechápou, že auto je zbraň, kterou mohou ublížit nejen sobě, ale i ostatním. Navíc si často myslí, že v okamžiku, kdy poprvé vyjedou na silnici, už všechno umí. S mladými řidiči se bohužel vůbec nepracuje, prostě se vypustí na silnici a čeká se, co se bude dít. Praxe ukazuje, že se někteří chovají nebezpečně, jezdí poměrně rychle a chybí jim schopnost kriticky zhodnotit své vlastní schopnosti. A proto v prvních letech od získání řidičského průkazu dochází k velmi vážným nehodám. Svou roli hraje i to, že nejezdí v právě nových a bezpečných autech.

Výsledkem jsou třeba víkendové bouračky, kdy se parta vrací z diskotéky, auto je plné, část posádky a často i řidič pod vlivem alkoholu a dalších psychoaktivních látek...

Dává tedy smysl návrh poskytnout mladým řidičský průkaz na zkoušku?
Už se o tom léta mluví, jak mezi dopravními psychology, tak autoškolami, ale ministerstvo dopravy zatím pouze „přemýšlí“ a připravuje návrhy. Možné by bylo například to, že by takový řidič dostal pouze šest bodů místo dvanácti, které mají ostatní řidiči. „Vybodovali“ by se tak za kratší dobu a bylo by možné dřív řešit jejich riskantní chování. Bohužel nikdo zatím nebyl schopen tuto myšlenku dotáhnout do konce, a tak mladí lidé dál umírají na silnicích.

A jak naopak řídí senioři?
Senioři jsou specifická kategorie. Dochází u nich postupně k úbytku schopností, prodlužuje se reakční doba, zužuje se jejich zorné pole. Na druhé straně, většina z nich má zkušenosti, jezdí víceméně opatrně, ale také pomalu, což může být problém, když se potkají s těmi, kdo jezdí rychle. Potom vznikají různé konfliktní situace. Senioři většinou nejsou ti, kteří zaviní nehody, ale stávají se jejich účastníky, protože řídí specifickým způsobem, který některým méně ohleduplným řidičům vadí.

S rostoucím věkem a zhoršujícím se zdravotním stavem ale přichází otázka, zda má senior stále řídit.
Ani tuto problematiku nikdo systémově neřeší. Veškerá zodpovědnost bohužel leží na praktických lékařích. Každý řidič starší 65 let má povinnost podstoupit zdravotní vyšetření a zprávu z něj vozit s sebou, když řídí. Pokud je lékař osvícený a má o schopnostech řidiče pochybnosti, má možnost jej odeslat k dopravnímu psychologovi, doporučit další vyšetření zraku či sluchu a podobně. Víceméně je ale na něm, zda rozhodne, že senior může řídit dál, či nikoliv. Celé je to velmi citlivé a mnohdy i nepříjemné. Někteří senioři mohou celkem právem argumentovat tím, že potřebují jezdit k lékaři, na nákupy, a protože se hůře pohybují, nemohou jezdit veřejnou dopravou. Navíc to, že stále mohou řídit, berou jako důkaz toho, že pořád mají dost sil a jsou samostatní.

Řada z nás má pocit, že řídí bezpečně a jsou to ostatní, kdo na silnici vytváří problémy. Jak spolu v provozu vyjít?
Jeden můj kolega říká, že silniční provoz je společenství lidí, a aby fungovalo, je potřeba vzájemný respekt a empatie. Například pochopit, že když sedí za volantem senior, nejspíš nepojede stopadesátikilometrovou rychlostí. Je lepší to respektovat než se rozčilovat a dostat do nebezpečné situace jeho i sebe. Právě ten, kdo nechápe, že je na silnici potřeba vzájemný respekt, vytváří problémy. I když si tito řidiči myslí, že problémy vytváří ostatní a oni je „jen“ upozorňují na to, že se mají chovat jinak.

Jak velkou roli na silnici hraje komunikace mezi řidiči?
Zcela zásadní. Když spolu řidiči komunikují, dokáží spoustu situací řešit. To znamená používat – slušná – gesta, zablikat, zatroubit a také další signály. Důležité je dát ostatním jasně najevo, co chci dělat. Nejhorší řidič je ten nečitelný, který dělá rychlé a nečekané manévry. Ostatní tak nevědí, co od něj čekat. On něco udělá rychle a nečekaně – a ti ostatní už nejsou schopni na to zareagovat. Dobré je, když je řidič na silnici všem srozumitelný, a tak dává ostatním možnost včas reagovat.

Někteří řidiči, třeba na jihu Evropy, komunikují možná až příliš. Nemůže to být na škodu?
Neznám detailně tamní statistiky nehodovosti, ale nezdá se mi, že by tamní řidiči byli nějak výrazně nebezpečnější než v jiných státech. Pouze vyrostli v jiných podmínkách a chovají se jinak. Umí na sebe zahoukat, což se na jihu Evropy nepovažuje za nic nepatřičného, živě spolu komunikují a jasně umí dát najevo, co se chystají udělat. Jezdí sice svižně, ale relativně bezpečně.

Takže řidič, který hodně gestikuluje a troubí, ještě nemusí být nebezpečný?
Právě naopak. Je to jen způsob komunikace, který je sice temperamentní, ale čitelný – a to je zásadní.

Zdroj: http://byznys.lidovky.cz/dovolena-partnerka-je-nervozni-deti-se-perou-ridic-je-ve-stresu-lici-dopravni-psycholog-guc-/doprava.aspx?c=A170701_133520_ln-doprava_ele