František Novák je aktivní řidič. Svým starým, ale pečlivě udržovaným autem jezdí v pražské dopravní špičce a nebojí se zdolat dálnici cestou na sto kilometrů vzdálenou chalupu. Loni si jako řidič troufl do francouzských Alp. Vážnější dopravní nehodu nikdy nezpůsobil a chlubí se plným počtem řidičských bodů.
Má to ale jeden háček. Panu Františkovi táhne na osmdesátku a před třemi lety prodělal lehčí mozkovou mrtvici. Jeho reakce na silnici nejsou nejrychlejší, občas zmatkuje na křižovatkách nebo při předjíždění. Stěžuje si, že na něj ostatní řidiči často troubí.
Jediný, kdo by mu v řízení mohl zabránit, je jeho praktická lékařka. K té si pro potvrzení o zdravotní způsobilosti k řízení chodí od svých pětašedesáti let povinně každé dva roky. Pro většinu lékařů je však potvrzení pouhou formalitou a svým postarším pacientům je vydávají automaticky.
Je nám jich líto, tak ať jezdí
V případě, že má praktický lékař o pacientově schopnosti bezpečně řídit pochybnosti, nemusí nad ním ještě lámat hůl. Stačí, když ho pošle k akreditovanému dopravnímu psychologovi. Ten ho podrobí psychologickým testům, na jejichž základě určí, zda je způsobilý k řízení. Svůj posudek pak pošle lékaři praktikovi, který se podle něj zařídí. Konečné rozhodnutí je tedy vždy na praktickém lékaři. „Otázka je, jestli si praktici svou zodpovědnost za řidiče uvědomují. Spíš se zdá, že je jim pacientů líto a s řidičákem jim nechtějí dělat problémy,“ přibližuje praxi akreditovaný dopravní psycholog Michal Walter.
„Své pacienty obvykle znají řadu let a vědí, jaké problémy by jim zákaz řízení způsobil. Důchodci na vesnicích by se například hůř dostávali k lékaři, pro takové lidi by to byla pohroma. Nemluvě o tom, že obzvlášť pro muže je ztráta možnosti řídit auto otázkou ješitnosti a prestiže,“ dodává. Zároveň ale varuje, že způsobení vážné dopravní nehody je problém daleko větší.
Testy nejsou zadarmo
Poslat pacienta seniora na testy k dopravnímu psychologovi je problematické i proto, že se toto vyšetření platí. A pro důchodce nejde zrovna o zanedbatelnou částku. Ceny se liší podle pracoviště, v zásadě ale stojí v řádu tisícikorun. „Seniorů se na naše pracoviště k otestování dostane minimum. Praktici je k nám z ohleduplnosti k jejich věku téměř neposílají. Jako by si neuvědomovali, že na silnicích ohrožují nejen sebe, ale i své okolí,“ potvrzuje dopravní psycholožka Anna Černohorská.
Rozhodnout o zdravotní způsobilosti pacienta k řízení může být pro lékaře navíc i při nejlepší vůli obtížné. „Doktor zhruba pozná, jak je na tom ten daný člověk se zrakem a sluchem a jestli je fyzicky schopný držet volant. Jestli jsou ale jeho reakční časy dvě, nebo čtyři vteřiny, to už samozřejmě nepozná. Na silnici to ale může být klíčové,“ vysvětluje Michal Walter. V některých případech by podle něj usnadnilo rozhodování použití jednoduchého klíče.
„Lékařům radím, aby si před vydáním osudového razítka položili zdánlivě banální otázku: Bál bych se tohoto člověka potkat na silnici?“ Omezené schopnosti a pomalejší reakce postarších řidičů přitom nemusejí automaticky znamenat úplné vyřazení z dopravního provozu. Dopravní psycholog může na základě vyšetření doporučit takzvaný harmonizovaný kód. Na základě tohoto doporučení lékař pacientovi do řidičského průkazu zapíše určitá omezení.
„Harmonizovaným kódem je možné řidiči zakázat například jízdu po dálnici nebo povolit dojíždění pouze v rozsahu do patnácti kilometrů od místa bydliště. Může to znít sice poměrně radikálně, ale pro dědu na vesnici, který potřebuje popojet pár kilometrů na nákup a k doktorovi, to může být opravdová spása a ideální kompromis,“ vysvětluje Michal Walter. Problém je, že mnozí lékaři o možnosti vymezit kompetence pomocí takzvaného harmonizovaného kódu ani nevědí. Stejně jako orizicích, která na silnicích hrozí lidem s pomalejšími reakcemi, zmateností a nedostatky zraku a sluchu.
Za tím volantem pozor, dědo!
Podle oslovených dopravních psychologů je informovanost takzvaných praktiků v otázkách řidičské způsobilosti mnohdy téměř nulová. Dopravní psychologové se sice snaží o osvětu a pořádají pro praktické lékaře semináře, nějaký čas ale ještě potrvá, než se informovanější přístup zažije a zaběhne v praxi. „Harmonizované kódy v podstatě nemám šanci doporučovat, protože ke mně praktici pošlou tak dva seniory za rok. A to už jde o případy, kdy mají opravdu vážné pochybnosti, například u lidí po mozkové mrtvici,“ stěžuje si Anna Černohorská.
Rozumným řešením by podle ní bylo posílat řidiče od určitého věku na přezkoušení do autoškoly. Tam by absolvovali zkušební jízdu za plného provozu. Pokud by obstáli, mohli by bez problémů řídit dál. Devadesátníky, kteří mají vážné potíže se zrakem i sluchem, lékaři mnohdy jen odbudou žoviálním napomenutím:Aza tím volantem pozor, dědo! „Evidentně si neuvědomují svou zodpovědnost. Pokud by přitom takový člověk skutečně způsobil vážnou nehodu, bude jeho zdravotní způsobilost to první, co bude vyšetřovatele zajímat. A zodpovědnost bude právě na praktickém lékaři,“ varuje Michal Walter. Sám potvrzuje, že se do jeho ordinace obvykle dostávají jen mimořádně těžké případy. Vzpomíná na případ sympatického, ale roztřeseného devadesátiletého pána, který k němu zavítal v doprovodu své dcery. Jak sám přiznal, sám by cestu na neznámé místo nezvládl.
„Třásly se mu ruce tak moc, že jsem se hned podivil, jak může vůbec chytit volant. S naprostou samozřejmostí odpověděl, že jak volant jednou chytí, drží se ho a během jízdy nepustí. Pak mu prý řízení jde bez problémů,“ vzpomíná psycholog s rozpačitým úsměvem.
Praktici si myjí ruce
Oslovení praktičtí lékaři většinou nebyli příliš sdílní a seniory za volantem spíše bránili. „Starší pacienti se na žádné dobrodružné cesty nepouštějí. Jezdí svoje vyježděné trasy. Nebudu jim přece jejich život, už tak omezenýzdravotními problémy, ještě komplikovat zákazem řízení, to by bylo nelidské,“ uvedla praktická lékařka z pražské polikliniky. Po dotazu, zda se nebojí, že by některý z jejích postarších pacientů způsobil nehodu, rozhovor bez odpovědi ukončila s prosbou, aby se její jméno neobjevilo v novinách.
Podobně nemluvní byli i další dva lékaři, kteří se navíc shodli na argumentu, že starší řidiči způsobí dopravních nehod jen minimum. „Zaměřte se radši na mladé kluky, co jezdí jako šílenci. Myslí si, že jsou mistři světa,“ doporučil pod příslibem anonymity jeden z nich. Senioři, o které pečuje, prý sami nejlépe vědí, jestli si ještě mohou sednout za volant, případně dají na jeho doporučení. Posílat je na testy k dopravnímu psychologovi nebo jim řízení rovnou nepovolit, by prý z toho důvodu bylo zbytečné. S benevolencí své praktické lékařky má zkušenost i pan František, která mu v jeho aktivním a častém řízení nebrání.
„Doktorka je rozumná, zná mě třicet let. Je jí jasné, že nejsem žádný blázen, který neví, jak se na silnici chovat. Mám padesát let praxe jako aktivní řidič. Proto mi problémy nedělá a o radost z řízení mě určitě nepřipraví,“ pochvaluje si svou lékařku pan František. Sám ale připouští, že manželka i dcera mají o jeho řidičských schopnostech jisté pochybnosti a tříletého vnuka mu do auta odmítají svěřit. Jednou už se dokonce setkal i s odmítavým stanoviskem lékařky, to když jeho doktorka stonala a její zástupkyně navrhovala vyšetření u dopravního psychologa. „Nechal jsem to být a počkal si na svoji paní doktorku, ta mi potvrzení dala hned,“ raduje se pan František.
Důchodci bez nehod. Zatím
Podle dopravních psychologů ale spoléhání se na vlastní zodpovědnost pacientů může být nebezpečné a ani argument o vyježděných trasách podle nich neobstojí. „I na takové trase občas dojde ke změně třeba po rekonstrukci, může se tam najednou objevit značka, která tam dvacet let nebyla. Řidič si změny buď nevšimne, nebo zpanikaří a začne zmatkovat. Postřeh a rychlá reakce jsou v takové situaci klíčové,“ upozorňuje Michal Walter. Aktivních řidičů v obzvlášť vysokém věku podle něj přibývá. Zmiňuje například stoletého Otakara Vávru, který navzdory svému věku působil duševněsvěžímdojmem.
Auto prý řídil po celý život. Jak moc dobrým řidičem byl, je sice bez bližšího vyšetření těžké odhadnout, jeho příběh však dokazuje, že devadesátník na tom může být po duševní a fyzické stránce lépe než leckterý šedesátník. A může být i lepším řidičem. Jakkoli mohou oslovení praktičtí lékaři působit lehkovážně, v jedné věci mají pravdu. Podle údajů ministerstva dopravy, které vede statistiku řidičů vybodovaných za dopravní přestupky, tvoří největší skupinu vybodovaných řidičů muži aženyve věku těsně před čtyřicítkou.
Větší počet přestupků u řidičů na prahu středního věku je ale dán mimo jiné i tím, že jsou to právě oni, kdo auto k přepravě používá nejčastěji. „Postarší řidiči skutečně mnoho nehod nezpůsobují. Jezdí opatrně a zdaleka ne tak často jako lidé v produktivním věku. Častěji se stává, že v hustším provozu překážejí, nejsou ale agresivní. A do auta obvykle sedají jen v případě nutnosti,“ doplňuje Michal Walter. Velkým problémem jsou podle něj takzvaní piráti silnic. Bezohlední řidiči kolem čtyřicítky v drahých a rychlých autech, kterými si řeší své skryté komplexy. „Na silnici mají potřebu dokazovat, kdo je tady pánem. Nebezpečně předjíždějí, nebo dokonce vytlačují ostatní auta z vozovky. Jsou to bezohlední jedinci, kteří se podobným způsobem chovají i ve svém civilním životě, v práci a v rodině,“ vysvětluje psycholog Walter.
„Bodují“ hlavně muži
Pokud skutečně platí tvrzení, že se řidiči na silnici chovají podobně jako ve svém osobním životě, vrhá statistika ne zrovna lichotivý pohled na mužskou část populace. Ačkoli je mezi všemi řidiči „jen“ 56 procent mužů, mezi vybodovanými převládají s 84 procenty zcela jednoznačně. Z ministerské statistiky ale vyplývá ještě další zajímavý fakt. Pokud vezmeme v úvahu počet řidičů, kteří dosáhli určitého věku, a k tomuto číslu vztáhneme počet bodovaných řidičů daného věku, ukážou se jako nejčastěji chybující muži ve věku 27 let a ženy ve věku 37 let. „Jsou to lidé, kteří už řidičák vlastní nějaký ten pátek a z řízení ztratili respekt,“ vysvětluje Walter.
Zároveň psycholog upozorňuje na další rizikovou skupinu – čerstvé držitele řidičského oprávnění. Nedostatek zkušeností kompenzují mladickou odvahou, nerozvážností a velkou ochotou riskovat. Připočtemeli navíc fakt, že tito lidé častěji pijí alkohol a někteří nemají daleko aspoň k občasné konzumaci, je na problém zaděláno. A to přesto, že ve statistice ministerstva dopravy jejich věková skupina nijak výrazně nevyčnívá. Řidiči do pětadvaceti let se totiž do statistiky vybodovaných řidičů nedostanou vždy. O řidičské oprávnění přicházejí podle dopravních psychologů kvůli rychlé jízdě pod vlivem alkoholu a drog, často i po nehodách se smrtelnými následky, aniž by stihli posbírat všech dvanáct trestných bodů.
„Těžko říct, které věkové skupiny jsou na silnicích nejnebezpečnější. Osobně velký strach ze seniorů za volantem nemám, což ale nic nemění na tom, že by se praxe udílení zdravotní způsobilosti měla změnit tak, aby se nebezpečí co nejvíce snížilo. Větší riziko než věk je alkohol a drogy, ty řidičům do rukou opravdu nepatří, a to v žádném množství,“ uzavírá Michal Walter.
Zdroj